Rekonstrukce bývalého vepřína na rodinný dům

Místo stavby: Slovensko
Autor a realizace: Stano a Eva Prorokovi
Užitková plocha: 180 m2

Bylo jim dvacet let, měli se rádi, neměli mnoho peněz ani znalostí ze stavebnictví, ale zato měli spoustu času a mladické nadšení. Potřebovali někde bydlet. A tak, když za nimi přišel kamarád s možností koupit společně dům, neváhali. Nebyl to ovšem ledajaký dům, a už vůbec nebyl určený k životu lidí. Spolu s kamarády si mladí Prorokovi koupili vepřín. Budovu dlouhou 53 metrů, rozdělili na tři části, vybudovali si improvizované zázemí, kde mohli přebývat a pustili se do rekonstrukce.
Na začátku strávili několik let plánováním a vyřizováním potřebných dokumentů a povolení pro změnu hospodářské budovy na rodinný dům. Projekt si dělali svépomocí, stejně jako veškeré stavební práce. Průběžně se také zabývali sjednocováním okolních pozemků, aby dosáhli vytvoření alespoň malé zahrady. Bylo třeba navézt novou zeminu, která by zakryla po léta vytvářené odpadiště. Zvelebování okolí stavby dodávalo majitelům pocit navracejícího se života a příjemnějšího prostředí.
Se svými sousedy – přáteli se Prorokovi vzájemně podporovali a některé záležitosti řešili společně, většinu si však řešil každý po svém. Vybudovali například společnou studnu, ale čistírnu odpadních vod měl každý vlastní.
Z budovy bylo nejprve potřeba odstranit vše, co připomínalo její původní obyvatele. Uvnitř byly oklepány původní cementové omítky častokrát přetírané vápnem. (Díky této údržbě zůstaly zdi nekontaminované a nebyla třeba další sanace.) Podlahy byly odkopány asi o půl metru (odstraněna byla dlažba i močůvkou nasáknutá hlína). Avšak vše, co bylo možné znovu využít, bylo využito.
Hlavním mottem téhle rekonstrukce bylo znovuvyužití materiálů, především z důvodu finančních úspor.
Zvenku byly obkopány základy a zaizolovány recyklovaným polystyrenem. Pod stěny se po podřezání vložila asfaltová hydroizolace. Do betonu v podlaze přišly veškeré nalezené mříže, původně utvářející jednotlivé chlívky, a také staré kari sítě ze sběrny surovin.
Zvenku izolovali majitelé dům postupně, jak zrovna bylo k dispozici lešení a materiál. Například štítová stěna je izolovaná polystyrenem z jedné ze sousedních hospodářských budov.
Střecha objektu byla velmi dobře zachovalá a tak stačilo do původního krovu dodělat vikýře, zaizolovat ho a položit novou krytinu.
Když přišly na řadu vnitřní omítky, doslechli se Prorokovi o tom, že lze dělat omítky z hlíny. K ekologii inklinovali již dříve, jen neměli tušení, že něco jako přírodní stavební materiály existuje. Protože si nemohli dovolit zaplatit řemeslníka ani kupovanou směs, začali experimentovat s místní hlínou. Zkoušeli různé poměry směsi, různé podkladní povrchy. Z domu se stala výzkumná laboratoř.
Nově objevený materiál si Prorokovi zamilovali. Stano si udělal kurzy a začal se věnovat hlíně ve stavebnictví profesionálně.
Hlínu bylo možné použít v interieru skoro všude. Vnitřní příčky udělali z nepálených cihel a některé také ze slaměnohliněné směsi. Vyzkoušeli různé způsoby dekorací a barevné finální povrchy. Například v chodbě použili bílý vápeno-kaseinový nátěr kvůli prosvětlení prostoru. V kuchyni pak z odpadních plastohliníkových trubek obalených králičím pletivem, vycpaným hlínou vymodelovali digestoř, kterou na závěr pokryli „domácím“ tadelaktem. V koupelně byla použita obyčejná hliněná omítka na stěnách, na které přímo nestříká voda. (Hlína zde pomáhá regulovat vlhkost, ale není stoprocentně účinným řešením proti rosení zrcadel.) Kuchyňská kamna dostala kabát z místní hlíny překryté finální bílou hliněnou omítkou.

Hliněné podlahy

Pak bylo třeba zvolit materiál pro podlahy. V přízemí bylo všude naplánované teplovodní podlahové topení, napojené na 1000 litrovou akumulační nádrž ohřívanou kotlem na tuhá paliva. Kvůli topení se na podlahy nehodilo použít dřevo. Stano si v Příručce hliněného stavitelství od Gernota Minkeho přečetl pár vět o hliněných podlahách a začal zkoušet, zkoumat, objevovat.
První hliněná podlaha vznikala dva roky.
Hliněné podlahy se staly Stanovou profesní specialitou. Jsou ovšem v mnohém tak specifické, že od nich většinu zákazníků spíš odradí.
Hlína je velmi vhodná v kombinaci s podlahovým topením. Velmi dobře akumuluje teplo a teplá podlaha přímo vyzývá k posazení se na zem. Topení pěkně vysouší případnou přebytečnou vlhkost v hlíně. (Díky tomu lze použít hliněnou podlahu i v koupelně.) Naopak bez podlahového topení hrozí, že zem bude nepříjemně studená.
Hlínu lze v podlaze použít v různé tloušťce. Ta nejtenčí může být pouze 4-5 mm silná finální vrstva vyhlazené hliněné omítky na betonu. Hlína se hojně napustí voskovým olejem. Takto ošetřená hlína je velmi odolná proti vodě i mechanické zátěži. Je ovšem třeba počítat s tím, že chození v botách, šoupání židlí či dětské jízdy v papírových krabicích zanechávají na podlaze drobné rýhy. Výhodou naopak může být, že není nijak složité tyto rýhy (či drobné prohlubně, když něco spadne na zem) opravit. Rýhy stačí jednou za rok přetřít voskovým olejem a větší prohlubně lze lokálně vyspravit novou vrstvou omítky.
Při běžném úklidu je možné podlahu umývat samotnou vodou, či šetrnými, neodmašťovacími saponáty, které nenaruší naolejovanou vrstvu.
Dalším specifikem hliněné podlahy je její „naturální“ vzhled. Není možné dosáhnout jednolité barvy, což ovšem nemusí být nutně na škodu. :)
Ve větších tloušťkách lze hlínu do podlahy použít namísto betonu na „zalití“ podlahového topení. Dilatační spáry se ve hliněné podlaze provádí podobně jako u betonu. Při použití vhodné směsi z místní hlíny a při dostatku času na provedení i vysychání, může být celohliněná podlaha výrazně levnější variantou k jiným, konvenčnějším možnostem.